blog.jancermak.cz

Před lety jsem si s moji babi povidal o nejzašších vzpomínkách z dětských let, které ona i já jsme byli sto vypátrat v paměti. (nejzašší vzpomínka - je první věc, událost, kterou si ve svém životě pamatujete dodnes. Naštěstí to není porod.)
Povídal jsem ji o svých vzpomínkách a ona se se mnou podělila o svojí. Jelikož babi před časem odešla, nechci, aby její první vzpomínka jen tak zmizela. Chci se s laskavým čtenářem podělit o úplně první obyčejnou dětskou vzpomínku, příběh, který se odehrál někdy v roce 1928.

Babi jako malé dítě bydlela v Zámečnické ulici v Plzni (nedaleko Jižního nádraží). Bydlela v domě, který již dnes nestojí. Dle jejího vyprávění to byl obyčejný činžovní dům. Se společným vodovodním kohoutkem a litinovým umyvadlem na chodbě.

První věc, kterou si moje babi ze svého dětství pamatovala. Bylo jak jako malá, neuměla asi ještě chodit, seděla v kuchyni a pozorovala svojí mami jak něco dělá. Když v tom její mami odešla na chodbu pro vodu. Babi si pamatovala i pocit jaký měla. Byla naštvaná, že jí tam mami nechala samotnou a šla pryč.

To je celé, obyčejná příhoda v podstatě ničím zajímavá, taková jakých denně člověk zažije tucty. Ale možná, že zrovna Vaše dítě si také zapamatuje něco obyčejného - co se pro něj stane první vzpomínkou. A pak se může stát to, že někdo po osmdesáti letech napíše na blog o pocitech malého dítěte, které na chvíli zůstalo samo v kuchyni, když jeho máma šla pro vodu. Ti lidé odešli, ale vzpomínky a příběhy mohou žít dál.

Možná teď pátráte po své první vzpomínce.